Blue Chicago

Dávám sem jenom jednu fotku z návštěvy bluesového klubu Blue Chicago minulou sobotu. Hosté byly většinou turisté, ale co by taky člověk chtěl v dnešní době. Stejně se mi tam líbilo a příjemně jsem si i zatancovala.

zase ostružiny

Co ta Pavla v té Americe dělá o víkendech? Chodí sbírat ostružiny! Velké voňavé a šťavnaté, prohřáté od sluníčka, téměř se rozpouštějí na jazyku. Dvě do bandasky, jedna do pusy. Mňam!

Salátový ráj

Můj vnitřní býložravec je u vytržení. Míli jižně po ulici Cass je báječný produce market, kde je k dostaní prakticky všechno, co kdy vyrostlo ze země a urodilo se na stromech a keřích. Ceny jsou tu lidové a kvalita prvotřídní. Hned se jinak nakupuje listová zelenina na saláty! Cilantro, čili koriandr, si tady nemusím kupovat jako exotickou neduživou rostlinku v květníčku a dívat se, jak během dvou týdnů zajde. Běžně a poměrně levně je tu k dostání zelenina, kterou jsem snad nikdy neviděla. Vrtá mi ale hlavou, kdo ji kupuje. Zjišťuji totiž, že i svačinka z obyčejné mrkve, ředkviček, celerových stonků a okurky vyvádí některé místní z jejich "čipso-kolové" rovnováhy. V práci se na mě často dívají s údivem nebo dokonce trochu přes prsty (pokud to jde, při té tloušťce), vrtí hlavou a trousí poznámky typu "to není normální, to musíme změnit..." Překvapuje mě, kolik lidí tu nejí ovoce, o zelenině ani nemluvím!

Na mém krámku je mi ovšem sympatické i to, že tu kromě ovoce a zeleniny prodávají také čerstvé maso a vynikající maďarskou uzenou klobásu!

11 hodin

v práci včera i dneska a zítra to vypadá podobně. Minulý týden byl průměr o hodinu a půl nižší. Oběd zchroustaný u počítače, stoh složek rostoucí směrem ke stropu ze šedivých desek. Celá východní a střední Evropa se zjevně rozhodla přestěhovat se do USA tohle léto. Pár expatů se vrací do Evropy. Zajímavostí mezi zákazníky, které mám na starosti, je Jack Stack, bývalý CEO České Spořitelny vracející se po šesti letech v Praze zpět do New Yorku. A taky americký biolog, reportér a cestovatel po sibiřské tundře, který si s sebou po třinácti letech zpět do rodné země veze několik jeleních trofejí a sošek a artefaktů vyřezaných do mamutích klů, které dostal od svých tundřích přátel. Celníky z toho málem klepla pepka a už chudáka dobrodruha chtěli uhánět pro převoz slonoviny, takže se jim muselo písemně doložit, že mamut je zvíře nějaký ten pátek už vyhynulé a tudíž těžko na seznamu ohrožených zvířat...

Světlušky a Harry Potter

Jsou všude a je jich tu jako v Las Vegas žárovek a tak snad poprvé v životě mám pocit, že Broučci opravdu existují, že někde pod mezí mají svůj domeček a že ta pomíjívá zářivá světýlka jsou jejich lucerničky. Vzhledem k tomu, že jsem v předchozí větě vyčerpala svojí denní povolenou dávku zdrobnělin, přestanu psát o světluškách jako takových a přejdu k tomu, že jsem právě dorazila domů z výletu na kole. A protože je deset večer a můj bicykl nemá světlo, osvětlovaly mi notnou část cesty právě jen a jen ty světlušky. Ale přežila jsem, urazila nějakých 30 km a ještě jsem stihla cestou nakoupit. V práci jsem slíbila na pondělí jablkový štrůdl.

O půlnoci z pátku na sobotu se začal prodávat poslední díl Harryho Pottera. Nevím sice, jak se jmenuje, ale zato jsem byla včera kolem jedenácté večer svědkem velké čarodějnické párty v knihkupectví Borders v nedalekém městečku Wheaton. Děti co sotva uměly číst, jejich starší sourozenci - hlavní konzumenti - a občas i jejich rodiče odění do černých a fialových hávů soutěžili v nejrůznějších kategoriích a blýskali se před sebou navzájem hlubokými znalostmi v oboru Potterologie. Všichni zjevně netrpělivě očekávali úder dvanácté hodiny, kdy se pokladny mohly rozjet naplno a mladí čtenáři mohli nastartovat svoje kouzelná košťata a s čerstvým literárním úlovkem uhánět k domovu.

Weekend in Los Angeles

Zatím sem dám jenom pár obrázků - hlavně pro mamku, kterou Sára moc a moc pozdravuje. Zítra snad připíšu víc.

Taste of Chicago

Na této každoroční zábavně-propagační akci, které se mnoho místních snaží zdaleka vyhnout, jsem byla hned dvakrát. Sama ve středu na Den nezávislosti a minulou neděli se svojí šéfovou Kim. Chicagské restaurace účastnící se této "pouti" tu mají své stánky a nabízejí ochutnávky ze svého menu. V třicetistupňovém horku vedly zejména cukrárny nabízející zmrzlinu, mražené banány a zaručeně pravou Italskou ledovou tříšť. Ale ani početné pizzerie, jižanské BBQ, irské, indické, mexické a polské restaurace si nemohly na nedostatek hladovců s kupóny v ruce stěžovat.

Co tu vlastně dělám?

Na osmou hodinu ranní v pracovní dny jezdím sem, a kdyby se mi opravdu chtělo, mohla bych jít i pěšky, protože bydlím necelé 3 km daleko.

Přidám se k dalším zhruba pěti stům pilně či méně pilně pracujících lidí a potají si říkám, kdyby tak chtěly ty bohorovné husy, které se procházejí venku kdy a kde se jim zachce, kdyby se tak chtěly přikolíbat až sem do našeho labyrintu šedých přepážek a vnést sem trochu vzrušení, to by bylo něco!

Blackberry pie

Wheaton, IL - ostružiny nasbírány 7.7.07 dopoledne, ostružinový pie upečen k obědu

Škoda, že tě nemůžu pohostit a že chytré mozky ještě nevymyslely, jak přenášet vůni po internetu. Ostružiny jsou slaďounké, je jich skoro tři litry a stály mě jen pár škrábanců a tři, čtyři komáří bodnutí. Koláč je americký, upečený novým známým jménem Rodney.

Odpoledne si udělám kafe...

poznámky, čili notes

ten jazyk je ale úžasná věc - a teď mám na mysli jazyk coby řeč - "notes", neboli anglicky "poznámky" totiž úplně klidně může být i notes :-)

ale teď k záměru tohoto drobného příspěvku: zjišťuju, že času na psaní a vkládání bude míň, než jsem předpokládala, a když bude, tak ve větších blocích, třeba pár dní zpátky. Postings will be patched together from various experiences, které se snažím si zaznamenávat, abych je při své ranné skleróze nezapoměla.

Poslouchám třeba ráno cestou do práce rádio (WBEZ 91.5 FM) a zaznamenám pět minut zajímavého rozhovoru a melancholicko-rytmické hudby portugalské muzikantky a zpěvačky Sary Tavares a říkám si: to by se ti určitě líbilo... Tak tady je odkaz: http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=9506916

V práci pak někdo ve dvě odpoledne přijde, ať jdu s nimi závodit ve virtual Nascar race. There is a big colorful truck outside in the parking lot and inside four "cars", kabinky s panoramatickou obrazovkou, volantem, pedálem na plyn i řídící pákou a jedna z nich ze mě za chvíli div nevytřese duši, to jak tak úplně nezvládám zatáčky a co dvacet vteřin bourám do mantinelu... Dojela jsem 24. (obávám se, že z 24 účastníků) a obdržela angličáka a rámeček na licence plate, čili SPZtku. Kdo bude celé dva měsíce hodný(á), může si na autíčko dělat nárok.

Ubytování a okolí

Tak tady bydlím. V přízemním bytě s okny na jih a na západ. Výhled jako v Praze tu sice nemám, ale zato se mi před domem i za ním pasou divocí králíci. Maličcí. V komplexu je posilovna a bazén a taky hřiště s houpačkami a klouzačkou! Pozor - mám ne jednu, ale dvě televize, v obýváku i v ložnici. A taky spoustu dalších (pro mě) neobvyklých technologických vymožeností jako pračku a sušičku, troubu co normálně peče i tu, co v ní proudí mikrovlny, myčku na nádobí, vysavač a tak. Pár umělých květin. Ledničku tak velikou, ze by se do ní vešla celá zabijačka. Vývrtku.

Je tu příjemně. Cítím se velmi dospělá a samostatná. Mám taky auto. Černé a sportovní, americké výroby. Zlatá automatická převodovka! V neděli dopoledne jsem vyrazila na nákup telefonu (ach jo, třetí mobilní telefon) a ztratila jsem se. Koupila jsem si tedy mapu a znovu jsem zabloudila, ale tentokrát jsem přesně věděla, jak se mi to stalo...

Za pěti rohy je jedna ze známějších českých restaurací jménem Bohemian Crystal. Až se mi bude stýskat po guláši nebo jahodových knedlících, vyrazím.

Benzín je téměř dvakrát tak drahý, než když jsem před dvěma roky prodávala auto. Přijímám komentáře na téma čím by to tak mohlo být...

Něco málo o odletu a příletu

V Londýně mě posadili do business třídy, která se od turistické lišila 10cm prostoru pro nohy navíc, stolkem, který se tajemně vysouvá z opěradla a dvanácti video kanály na rozdíl od osmi. Seděla jsem uprostřed a na záchod jsem se musela dovolovat sousedky úplně stejně jako v turistické. Vůbec nejlepší byl letušák Grant s naprosto nezviklatelně dobrou náladou a pěkně řezanou chlapskou tváří, a hned potom to kuřecí na kari, co nám rozdával.

Abych si ten komfort víc užila, nabrali jsme asi 45 minut zpoždění, a navíc kufry byly uloženy až někde docela vzadu, takže mě černý Lincoln vyzvednul na O'Hare letišti až po osmé hodině večer. V záplavě barev na mou počest obrovského zapadajícího slunce jsem vychutnávala ten rozjitřený pocit, že jsem zase doma...