I LOVE NYC !!!!

Je to opravdu zvláštní, že jsem se před dvěma lety rozhodla zůstat v Praze, místo abych se vrátila do Států a ztratila se v pulsujících ulicích tohoto neukojitelného požerače dobrých předsevzetí, lidské vzájemnosti a ohleduplnosti, o penězích nemluvě. New York mě nepřestává fascinovat. Když si představím New York, vidím taxíky, železná úniková schodiště objímající očouzené cihlové zdi a oblaka páry unikající z jícnu téhle nádherné obludy. Vidím pouliční prodavače poblíž Central Parku a drožkáře čekajícího na rito. Po dvou a půl letech jsem se viděla se svým kamarádem Stevem. Tehdy jsme spolu bourali Christovy brány: www.christoandjeanneclaude.com
Steve má dva vysokoškolské diplomy: jeden v sochařství a jeden v malbě. Při projektu The Gates sice jezdil s vysokozdvižným vozíkem a nosil duté plastové sloupy jako my ostatní, ale jinak je úžasně šikovný a zručný v práci s kamenem. Tady je odkaz na jeho stránky: http://www.stevepauley.net

Sešla jsem se také se Scottem v jeho bytě ve West Village a na sobotní oběd jsem byla pozvaná na výtečnou pizzu od kolegy Marka. S ním jsem vyrazila i na čumendu do supermaketu, kde na dvou poschodích prodávají jen M&Ms (americké lentilky) a všelijaké příbuzné produkty. Co lidi nevymyslí!

Moje první tornádo

Dlouhá, předlouhá odmlka nastala, a to ne kvůli tornádu, ale kvůli smršti práce, která se na mě v posledních dvou týdnech snesla.

Když je člověk od 8 do 22 hodin v práci, oběd a večeři si přinese s sebou a jí je u počítače, tak se na takové blížící se tornádo dívá ze dvou kategoricky odlišných úhlů pohledu. První je možno vyjádřit následovně:

"Sakra práce, čert vem debilní tornádo! To zrovna teď tak potřebuju, aby mě někdo honil do skladu kvůli troše splašeného vzduchu. Shit!"

To zrovna vybouchla elektřina, a neviditelné kancelářské ampliony opakovaly výzvu, abychom se neprodleně odebrali do bezpečí spodního podlaží. V následujích 40 minutách jsem pak měla možnost vyměnit své rozhořčení za obdivné pozorování přívalů deště, blesků štěpících zsinalou oblohu jako podajjný špalek dřeva a nepřirozeně strnulých stromů. Ty do normální, byť apokalyptické bouřkové scenérie nějak nepatřily, a já jsem se těšila, že právě ta jejich mrtvolná nehybnost signalizuje nějaké to opravdové tornádo, které vcuclo všechen vítr do sebe. Už je za rohem, říkala jsem si, za chvilku se přižene, vysrkne vodu z našeho ozdobného jezírka a vyplivne ji o pár mílí dál. Vezme s sebou nějaká auta - moje ne, protože je z půjčovny - a někde ve druhém patře nad námi povolí jedno naprasklé okno. Hluk tříštícího se skla zavelí všem shromážděným v přízemních chodbách, aby zase přilepili mobily na ucho a se svými bližními porovnávali drastické zážitky.

Pro případné zájemce o informace o jednom tornádu, které se popáslo na fabrice zhruba 200 km odsud v roce 2004, tady je link: http://en.wikipedia.org/wiki/Roanoke_Tornado_of_2004

Bohužel varování bylo plané (alespoň pro naši oblast) a dokonce i pršet přestalo, jent ty blesky se dál němě honily oblohou. Letošní srpen byl neobvykle deštivý a poměrně studený. Ale když je člověk v práci, tak to zase tak nevadí.

Nic moc, jen hodně práce

40 odpracovaných hodin za první tři dny týdne... Nejvíc vzrušujícím nepracovním zážitkem byla úterní objednávka večeře. S dvěma dalšími kolegyněmi jsme si dopřály Mexickou kuchyni. Řekla jsem si o Carnitas, moje oblíbené pečené vepřové (takoví liboví Mexičtí vrabci) a paní na drátě na to jestli chci celou libru (půl kila), že to prý prodávají na váhu. Ženské se nemohly pět minut vzpamatovat ze záchvatu smíchu, já jsem si objednala půl kila pečeně s fazolemi, rýží, guacamole a tortillas, a mám na tři dny co jíst.

Zajít si tak v Čermákovce na řezané Krušovické

Ze západních předměstí až k Michiganskému jezeru se jako dlouhá přímka rýsuje ulice Čermákova, čili Cermak Road. Je pojmenovaná podle Kladenského rodáka Antonína, který se stal v roce 1931 starostou města Chicaga, ale nestihnul toho zas tak moc, protože ho o dva roky později odprásknul jeden mafiózo. Tam, kde tahle široká tepna prochází městskými částmi Cicero a Berwyn, bývala vysoká koncentrace Čechů, ale v posledních desetiletích se tyto čtvrtě proměnily ve čtvrtě latinské. Mezi pestrými obchody s nápisy ve španělštině vyniká pár zjevně českých pozůstalých, jako tahle čistírna prádla. Jedno víkendové odpoledne (už to je pár týdnů) jsem se do těchto končin vypravila a objevila restauraci Klas. Dopřála jsem si Krušovice a pečené vepřové koleno s křenem a popovídala s Mirkem původně z jižních Čech. Koupila jsem taky jedno lahvové pro šéfa Drewa, který si Krušovice v Praze moc oblíbil. Příští týden slíbil našemu pracovnímu týmu, že nás do Klasu vezme na večeři. Na pečené koleno se nikdo z mých amerických kolegů moc netvářil, ale oddechli si, když si v jídelníčku přečetli, že se podává i pečené kuře, hot dogy a bifteky. A pivo si určitě dají všichni.

Historické městečko Galena, IL

Když se ve Spojených státech řekne "historické", znamená to maximálně 400 let zpátky. Pro normálního smrtelníka je to sice pořád pálka, ale my Evropani jsme otrlejší a tak nejstarší dochovalý dům v Galeně u hranic Illinois a Iowy z roku 1826 nám připadá jako něco, kde mohla klidně bydlet babička našeho kámoše.

V tomto malebném městečku, na kopci na příslušně pojmenované High Street se nachází také tento Viktoriánský dům:


Je to takzvaný Bed and Breakfast (většinou privátně provozované "domácké" ubytování nabízející doslova "postel a snídani") a vlastní ho bratr Rodneyho, o kterém jsem se už zmínila v souvislosti s ostružinami. B&B je takový malý zámeček s pohodlně zařízenými pokoji a společenskými místnostmi.

V tomhle domě je krásná jídelna, piáno a salón s losí hlavou:







Mají tu také udržovanou zahradu , kde si páry uniknuvší ruchu velkoměsta mohou vychutnávat zpěv opeřenců a bzukot včel. Je tu prostě krásně. Člověka to láká k procházce a představám o Americké historii. V Galeně žil 18. prezident USA Ulysses S. Grant než se stal prezidentem, a zřejmě proto se městečko o zhruba 3.500 obyvatelích dočkalo statutu vyhledávaného víkendového a prázdninového cíle. Hlavní ulice - a to se mi na Američanech líbí, že si nevymýšlejí a pojmenovávají své hlavní ulice Main Street, čili Hlavní, případně Broadway, čili Široká - je obsypaná krámky se "starožitnostmi"a ručními výrobky, galeriemi a restauracemi. Městem protéká řeka a vede tudy samozřejmě železnice, po které starý Grant odjel s rodinou prezidentovat do Washingtonu. Cesta ze Chicaga sem vede malebnou vlnitou krajinou připomínající střední Evropu. Míjela jsem jedno kukuřičné pole za druhým, dubové háje a spoustu domů na prodej. Je smutné vidět, jak zemědělství (tady se říká spíš farmářství) už sotva někoho uživí, jak se lidé stěhují za prací do velkých měst, jak se v těch drobnějších zavírají podniky a obchody. Tady je ještě pár fotek z cesty a z Galeny:
Lev na bráně vpravo má hlídání celkem na háku a v kostele na fotce vlevo někdo bydlí, což se mi moc zamlouvalo. V oknech visely vystřihovánky z papíru a při troše nevinného šmírování byly uvnitř vidět poličky s knihami, tropické rostliny a velice nahé sochy.

Přírodní hranice Iowy a Illinois je z velké míry tvořena korytem řeky Mississippi. Pokud tě zajímá, co a kdy se v ní může lovit, čti zde. Hned u břehu jsem viděla malého červeného raka, takže se tu vodní fauně asi daří. Kousek od Galeny je kopec, na kterém se dá v zimě lyžovat. V létě je tu v provozu bobová dráha a okolo ní běhají bobři.

Thunder and lightning

Když jsem jela minulé pondělí večer za Sari a Tempe do města, pršelo a oblohu ozařovalo víc blesků než na módní přehlídce v Paříži. Než jsem odletěla do Států, někdo se zmínil o tom, jak je všechno na středozápadě veliké - pole, mohutné duby, obloha a na ní majestátné mraky. To je pravda a taky blesky, blesky jsou širší a rozvětvenější, než jaké jsem kdy viděla. Někdy to vypadá, že se několik blesků spojilo a ozdobilo celou noční oblohu jako ostnatý náhrdelník.
Byla jsem už v centru, stěrače dirigovaly dešťový koncert forte a přede mnou se tyčila Sears Tower. A přesně ve chvíli, kdy jsem si pomyslila "jestlipak se blesk taky někdy trefí do anténových tykadel tohoto velikána", příroda odpověděla ano. Útlý, ale silný blesk propojil nebe se zemí jeho prostřednictvím, a několik metrů nad stodesátým patrem se rozsypal roj jisker.

Další bouřkový zážitek je z dnešního rána, kdy mě probudila ohlušující rána (Cimrmanologové si prosím povšimnou použití absolutního rýmu) někdy kolem čtvrté hodiny. Blesk doprovázený rachotem hromu musel uhodit do něčeho hodně, ale hodně blízkého. Vzpoměla jsem si na červnový výstup na Roháče v Západních Tatrách přerušený právě takovou bouřkou, ale vzhledem k tomu, že tentokrát nade mnou bděla střecha s hromosvodem, přitáhla jsem si jen deku víc pod bradu a spala dál.

Chicago s Tempe a Sari

Víkend ve znamení velkoměstské zábavy. Náhradou za to, že jsem první týden "živořila" bez televizního signálu a pevné telefonní linky, mi bylo nabídnut víkendové ubytování v Presidential Towers v downtownu. Takové 44. patro má pro ty z nás, kteří považují dobrý výhled z oken svého domova za téměř základní životní potřebu, magnetické kouzlo. V pátek jsem šla tančit s přáteli z práce a v sobotu dorazily holky. Naše kosmopolitní thrio přidalo k San Francisku a New Yorku i Chicago. K večeři výtečné sushi na oslavu Tempiných narozenin.

V neděli bylo šílené horko a vzduch tak vlhký, že kdyby se hýbal, tak kolem nás protékal. Procházku městem jsme kombinovaly s chladivými návštěvami obchodů a dlouhým a odpočinkovým obědem.

Večer zpátky ve Westmontu jsme shlédly klasický film The Blues Brothers a radovaly jsme se u scén odehrávajících se v ulicích, kde jsme se pár hodin předtím procházely.

Cikády - koncert jednou za 17 let

Jednou za 17 let se tady okolo ze země vyklubou miliony cikád (Magicicada), které tam dosud spokojeně coby larvy odpočívaly a cucaly kořínkovou šťávu, vyšplhají se na nejbližší strom, svléknou se z kůže a posléze odletí o okres dál. Přitom dělají šílený rámus, jejich opuštěné svršky padají na vyděšené Americké ženy a všeobecně jsou považovány za "okřídelný opruz".

Skladatel a profesor hudby na School of the Art Institute of Chicago Peter Gena se na ně ale zjevně jako asi jeden z mála těšil, protože má plnou stránku nahrávek jejich non-stop koncertů. Pořídil je z kůlny na své zahradě a pokud máš zájem uslyšet to, co tady od začátku svého pobytu denně poslouchám já, pusť si ukázku.

http://www.petergena.com/17yrcicada.html

Mně osobně se líbí, že si to tento XIII. cikádský rod tak pěkně načasoval, abych si to pěkně užila.

The most recent brood to emerge is Brood XIII—the Northern Illinois Brood. After a seventeen-year hiatus, this brood emerged in 2007, in northern Illinois and in parts of Iowa, Wisconsin, Michigan and Indiana.