Dlouhá, předlouhá odmlka nastala, a to ne kvůli tornádu, ale kvůli smršti práce, která se na mě v posledních dvou týdnech snesla.
Když je člověk od 8 do 22 hodin v práci, oběd a večeři si přinese s sebou a jí je u počítače, tak se na takové blížící se tornádo dívá ze dvou kategoricky odlišných úhlů pohledu. První je možno vyjádřit následovně:
"Sakra práce, čert vem debilní tornádo! To zrovna teď tak potřebuju, aby mě někdo honil do skladu kvůli troše splašeného vzduchu. Shit!"
To zrovna vybouchla elektřina, a neviditelné kancelářské ampliony opakovaly výzvu, abychom se neprodleně odebrali do bezpečí spodního podlaží. V následujích 40 minutách jsem pak měla možnost vyměnit své rozhořčení za obdivné pozorování přívalů deště, blesků štěpících zsinalou oblohu jako podajjný špalek dřeva a nepřirozeně strnulých stromů. Ty do normální, byť apokalyptické bouřkové scenérie nějak nepatřily, a já jsem se těšila, že právě ta jejich mrtvolná nehybnost signalizuje nějaké to opravdové tornádo, které vcuclo všechen vítr do sebe. Už je za rohem, říkala jsem si, za chvilku se přižene, vysrkne vodu z našeho ozdobného jezírka a vyplivne ji o pár mílí dál. Vezme s sebou nějaká auta - moje ne, protože je z půjčovny - a někde ve druhém patře nad námi povolí jedno naprasklé okno. Hluk tříštícího se skla zavelí všem shromážděným v přízemních chodbách, aby zase přilepili mobily na ucho a se svými bližními porovnávali drastické zážitky.
Pro případné zájemce o informace o jednom tornádu, které se popáslo na fabrice zhruba 200 km odsud v roce 2004, tady je link: http://en.wikipedia.org/wiki/Roanoke_Tornado_of_2004
Bohužel varování bylo plané (alespoň pro naši oblast) a dokonce i pršet přestalo, jent ty blesky se dál němě honily oblohou. Letošní srpen byl neobvykle deštivý a poměrně studený. Ale když je člověk v práci, tak to zase tak nevadí.
Když je člověk od 8 do 22 hodin v práci, oběd a večeři si přinese s sebou a jí je u počítače, tak se na takové blížící se tornádo dívá ze dvou kategoricky odlišných úhlů pohledu. První je možno vyjádřit následovně:"Sakra práce, čert vem debilní tornádo! To zrovna teď tak potřebuju, aby mě někdo honil do skladu kvůli troše splašeného vzduchu. Shit!"
To zrovna vybouchla elektřina, a neviditelné kancelářské ampliony opakovaly výzvu, abychom se neprodleně odebrali do bezpečí spodního podlaží. V následujích 40 minutách jsem pak měla možnost vyměnit své rozhořčení za obdivné pozorování přívalů deště, blesků štěpících zsinalou oblohu jako podajjný špalek dřeva a nepřirozeně strnulých stromů. Ty do normální, byť apokalyptické bouřkové scenérie nějak nepatřily, a já jsem se těšila, že právě ta jejich mrtvolná nehybnost signalizuje nějaké to opravdové tornádo, které vcuclo všechen vítr do sebe. Už je za rohem, říkala jsem si, za chvilku se přižene, vysrkne vodu z našeho ozdobného jezírka a vyplivne ji o pár mílí dál. Vezme s sebou nějaká auta - moje ne, protože je z půjčovny - a někde ve druhém patře nad námi povolí jedno naprasklé okno. Hluk tříštícího se skla zavelí všem shromážděným v přízemních chodbách, aby zase přilepili mobily na ucho a se svými bližními porovnávali drastické zážitky.
Pro případné zájemce o informace o jednom tornádu, které se popáslo na fabrice zhruba 200 km odsud v roce 2004, tady je link: http://en.wikipedia.org/wiki/Roanoke_Tornado_of_2004
Bohužel varování bylo plané (alespoň pro naši oblast) a dokonce i pršet přestalo, jent ty blesky se dál němě honily oblohou. Letošní srpen byl neobvykle deštivý a poměrně studený. Ale když je člověk v práci, tak to zase tak nevadí.
No comments:
Post a Comment