San Francisco na jednu noc

Včera jsme se s Tempe vrátily z nádherného Maui. Přespala jsem u Scotta ve městě, v pokoji s tímhle výhledem. Ještě stihnu oběd s Tempe a pak zpět do Chicaga.

Vzhůru na Hawaii

Píšu v noci, v posteli u kamarádky Silvy v San Francisku. Tempe mě vyzvedla v 18:00 na letišti a pak ještě Claudii a šly jsme na večeři do Grand Cafe. Zrovna tam byl i Steve a všichni čtyři jsme se úžasně nacpali dobrotami. Seděli jsme a povídali a zase se zdálo, že neuplynulo dvacet sedm měsíců, ale nanejvýš tak dvacet sedm dní, co jsme se naposled takhle sešli.

Zítra (vlastně už dneska) v 11 dopoledne odlétáme na ostrov Maui a pokud to půjde, budu se snažit podat průběžné zprávy. A teď už jdu spát.

Ještě jednou Chicago - Sears Tower

Výtah vyletí do 103. patra během 20 sekund. Člověk má sotva čas na to, aby dvakrát polknul ve snaze předejít zalehlým uším. Nejlepší je prý západ slunce, tak jsem to šla otestovat a bylo to opravdu moc fajn. Škoda, že můj foťák na takové parádičky jako je zářící koule v oranžovo-růžovo -fialově pruhovaném pyžamu prostě nestačí.

17 hippies

Pokud jeden obrázek řekne víc než tisíc slov, pak jedna amatérská nahrávka z koncertu kapely, která si říká 17 hippies stojí za pět rozvášněných blogopisů. Tahle Berlínská bomba se už po prvních tónech vyšplhala na vrchol mého hudebního žebříčku (katastrofálně dlouho dominovaného Leonardem Cohenem, euro-popem a Nohavicou), a po druhé písničce jsem se rozhodla uspořádat po svém návratu hromadný výlet do německé metropole, jen co budou k dispozici informace o vystoupeních.

A taky jsem si zase o něco vylepšila názor na německý jazyk. Dodává tomuhle mnohovrstevnatě bodrému pan-evropsko-cirkusáckému stylu jakýmsi protipólným způsobem pořádek. Ale taky ukazuje svoji hravou poetickou tvář, ruku v ruce s francouzštinou šansonů o zhrzené lásce. Když Kiki Sauer odhrnula vlnu blond vlasů ze své Marlen Dietrichovské tváře, zmáčkla akordeón a spustila Es ist so still, als wäre sie allein..., dosud radostně poskakující obecenstvo utichlo a barem byla cítit sdílená nostalgie pohupující se spolu s námi do rytmu.

Deaf child area

Stopka, dej přednost v jízdě, snížená rychlost a zóna hluchého dítěte. Téhle cedule jsem si všimla cestou z krámu, na kole s plným batohem na zádech. Vzala jsem to tentokrát postranními uličkami místo po hlavní. Silnice lemovaná menšími domky, vzrostlé listnáče, auta zaparkovaná před garážemi a tahle značka.

Někde tu bydlí hluché dítě, a nejen že tu bydlí, ale taky si tu hraje, chodí ven s ostatními dětmi nebo s rodiči, a ti si asi dali tu práci požádat místní správu o zvláštní upozornění. Co to přesně znamená pro řidiče, to nevím. Snad jsou opatrnější a vědí, že troubení nepomůže, když to postižené dítě třeba vyběhne za míčem do silnice. Snad jen v duchu poděkují Matce Přírodě nebo pánu Bohu za to, že oni kolem svého domu tuhle značku umísťovat nemusí. Snad se nad tou značkou nezamýšlejí natolik, aby přehlédli stopku o třicet metrů dál a ještě pět minut po tom jim zvonil v uších zvuk klaksonu auta, jež se jim jen sotva vyhnulo.

Indiana dunes

Na písečné duny v severní Indianě jsem se chystala už pár týdnů, ale dobrá příležitost se naskytla až minulý vikend. Seznámila jsem se totiž s prima holčinou Nikolou (v jakém bodě či věku přestane člověk nazývat vrstevníky holkami a kluky? Kdy se z nás stanou ženské a chlapi?) a jejím kamarádem Pavlem, a v debatě "co bychom tak mohli podniknout" se zrodil nápad vyrazit v neděli za státní hranice k Michiganskému jezeru.

Lake Michigan je malé sladké moře, páté největší jezero na světě a vůbec nejrozsáhlejší jezero uvnitř jediné země (Bajkalské jezero má víc vody, ale menší plochu). Jeho jižní břehy jsou proslulé a populární díky měkkoučkému světlému písku, který zvoní, zpívá a protéká kolem kotníků, když se člověk spouští k vodě z přírodních dun korunovaných zeleným porostem.

Cesta trvala necelou hodinu. Počasí bylo nádherné a teplé a tak se nám po obědě na vyhřáté písčité pláži pěkně odpočívalo.
I voda byla překvapivě nestudená (nazývat ji teplou by bylo přeháněním) a tak i já se dala zlákat a okusila ji. Vlny se sympaticky vzdouvaly v maximálně půl metrových hřebenech a občas zalévaly náš pobřežní hrad vodou. Po pár hodinách lenošení a cákání jsme se prošli kousek podél pláže a pozorovali rogala vznášející se nad námi spolu s racky. Kolem nás vegetily páry, skupinky a rodiny s dětmi se všemi příslušnými doplňky. Malí legrační ptáci na dlouhých nohách se honili v mírném příboji za potravou a v mokrém písku uvízlo také několik motýlů. Jejich křídla, ač často potrhaná, zdobila monochromní plážovou kompozici jako drahé kameny všité do pláště jezerní víly vystupující z vln.

Zvláštním kontrastem v těchto velebných končinách je množství industriálních staveb, fabrik a komínů vypouštějících páru a kouř. Dokonce i "naše" pláž, která na jedné straně nabízela nádherná přírodní zákoutí, doslova na straně druhé končila tímto monstrem:

No a tady už jsme na cestě domů. Na večeři jsme zašli do restaurace Klas, o které jsem tu už psala, a dopřáli jsme si pochoutkové pečené kachny (já), překvapivě famózní svíčkové (Nika) a pohledného hovězího guláše, bohužel s masem poněkud náročnějším na žvýkání (Pavel).

Labor Day weekend highlights

nádherně slunečné počasí
free jazz v Grant Parku
západ slunce mezi mrakodrapy
vyjížďka na kole
Tanqueray Rangpur gin & tonic
Nohavica maratón
nějaké ty nákupy

vynález salátového sendviče = vezmi dva větší listy svého oblíbeného salátu, slabě potři krémovým kozím sýrem, přidej lístky mladého špenátu, celerový stonek, mrkev a nakrájenou klobásu nebo kuličky z mletého krůtího masa, přikrej dalším listem salátu, případně mírně sroluj a voilá!

I LOVE NYC !!!!

Je to opravdu zvláštní, že jsem se před dvěma lety rozhodla zůstat v Praze, místo abych se vrátila do Států a ztratila se v pulsujících ulicích tohoto neukojitelného požerače dobrých předsevzetí, lidské vzájemnosti a ohleduplnosti, o penězích nemluvě. New York mě nepřestává fascinovat. Když si představím New York, vidím taxíky, železná úniková schodiště objímající očouzené cihlové zdi a oblaka páry unikající z jícnu téhle nádherné obludy. Vidím pouliční prodavače poblíž Central Parku a drožkáře čekajícího na rito. Po dvou a půl letech jsem se viděla se svým kamarádem Stevem. Tehdy jsme spolu bourali Christovy brány: www.christoandjeanneclaude.com
Steve má dva vysokoškolské diplomy: jeden v sochařství a jeden v malbě. Při projektu The Gates sice jezdil s vysokozdvižným vozíkem a nosil duté plastové sloupy jako my ostatní, ale jinak je úžasně šikovný a zručný v práci s kamenem. Tady je odkaz na jeho stránky: http://www.stevepauley.net

Sešla jsem se také se Scottem v jeho bytě ve West Village a na sobotní oběd jsem byla pozvaná na výtečnou pizzu od kolegy Marka. S ním jsem vyrazila i na čumendu do supermaketu, kde na dvou poschodích prodávají jen M&Ms (americké lentilky) a všelijaké příbuzné produkty. Co lidi nevymyslí!

Moje první tornádo

Dlouhá, předlouhá odmlka nastala, a to ne kvůli tornádu, ale kvůli smršti práce, která se na mě v posledních dvou týdnech snesla.

Když je člověk od 8 do 22 hodin v práci, oběd a večeři si přinese s sebou a jí je u počítače, tak se na takové blížící se tornádo dívá ze dvou kategoricky odlišných úhlů pohledu. První je možno vyjádřit následovně:

"Sakra práce, čert vem debilní tornádo! To zrovna teď tak potřebuju, aby mě někdo honil do skladu kvůli troše splašeného vzduchu. Shit!"

To zrovna vybouchla elektřina, a neviditelné kancelářské ampliony opakovaly výzvu, abychom se neprodleně odebrali do bezpečí spodního podlaží. V následujích 40 minutách jsem pak měla možnost vyměnit své rozhořčení za obdivné pozorování přívalů deště, blesků štěpících zsinalou oblohu jako podajjný špalek dřeva a nepřirozeně strnulých stromů. Ty do normální, byť apokalyptické bouřkové scenérie nějak nepatřily, a já jsem se těšila, že právě ta jejich mrtvolná nehybnost signalizuje nějaké to opravdové tornádo, které vcuclo všechen vítr do sebe. Už je za rohem, říkala jsem si, za chvilku se přižene, vysrkne vodu z našeho ozdobného jezírka a vyplivne ji o pár mílí dál. Vezme s sebou nějaká auta - moje ne, protože je z půjčovny - a někde ve druhém patře nad námi povolí jedno naprasklé okno. Hluk tříštícího se skla zavelí všem shromážděným v přízemních chodbách, aby zase přilepili mobily na ucho a se svými bližními porovnávali drastické zážitky.

Pro případné zájemce o informace o jednom tornádu, které se popáslo na fabrice zhruba 200 km odsud v roce 2004, tady je link: http://en.wikipedia.org/wiki/Roanoke_Tornado_of_2004

Bohužel varování bylo plané (alespoň pro naši oblast) a dokonce i pršet přestalo, jent ty blesky se dál němě honily oblohou. Letošní srpen byl neobvykle deštivý a poměrně studený. Ale když je člověk v práci, tak to zase tak nevadí.

Nic moc, jen hodně práce

40 odpracovaných hodin za první tři dny týdne... Nejvíc vzrušujícím nepracovním zážitkem byla úterní objednávka večeře. S dvěma dalšími kolegyněmi jsme si dopřály Mexickou kuchyni. Řekla jsem si o Carnitas, moje oblíbené pečené vepřové (takoví liboví Mexičtí vrabci) a paní na drátě na to jestli chci celou libru (půl kila), že to prý prodávají na váhu. Ženské se nemohly pět minut vzpamatovat ze záchvatu smíchu, já jsem si objednala půl kila pečeně s fazolemi, rýží, guacamole a tortillas, a mám na tři dny co jíst.

Zajít si tak v Čermákovce na řezané Krušovické

Ze západních předměstí až k Michiganskému jezeru se jako dlouhá přímka rýsuje ulice Čermákova, čili Cermak Road. Je pojmenovaná podle Kladenského rodáka Antonína, který se stal v roce 1931 starostou města Chicaga, ale nestihnul toho zas tak moc, protože ho o dva roky později odprásknul jeden mafiózo. Tam, kde tahle široká tepna prochází městskými částmi Cicero a Berwyn, bývala vysoká koncentrace Čechů, ale v posledních desetiletích se tyto čtvrtě proměnily ve čtvrtě latinské. Mezi pestrými obchody s nápisy ve španělštině vyniká pár zjevně českých pozůstalých, jako tahle čistírna prádla. Jedno víkendové odpoledne (už to je pár týdnů) jsem se do těchto končin vypravila a objevila restauraci Klas. Dopřála jsem si Krušovice a pečené vepřové koleno s křenem a popovídala s Mirkem původně z jižních Čech. Koupila jsem taky jedno lahvové pro šéfa Drewa, který si Krušovice v Praze moc oblíbil. Příští týden slíbil našemu pracovnímu týmu, že nás do Klasu vezme na večeři. Na pečené koleno se nikdo z mých amerických kolegů moc netvářil, ale oddechli si, když si v jídelníčku přečetli, že se podává i pečené kuře, hot dogy a bifteky. A pivo si určitě dají všichni.

Historické městečko Galena, IL

Když se ve Spojených státech řekne "historické", znamená to maximálně 400 let zpátky. Pro normálního smrtelníka je to sice pořád pálka, ale my Evropani jsme otrlejší a tak nejstarší dochovalý dům v Galeně u hranic Illinois a Iowy z roku 1826 nám připadá jako něco, kde mohla klidně bydlet babička našeho kámoše.

V tomto malebném městečku, na kopci na příslušně pojmenované High Street se nachází také tento Viktoriánský dům:


Je to takzvaný Bed and Breakfast (většinou privátně provozované "domácké" ubytování nabízející doslova "postel a snídani") a vlastní ho bratr Rodneyho, o kterém jsem se už zmínila v souvislosti s ostružinami. B&B je takový malý zámeček s pohodlně zařízenými pokoji a společenskými místnostmi.

V tomhle domě je krásná jídelna, piáno a salón s losí hlavou:







Mají tu také udržovanou zahradu , kde si páry uniknuvší ruchu velkoměsta mohou vychutnávat zpěv opeřenců a bzukot včel. Je tu prostě krásně. Člověka to láká k procházce a představám o Americké historii. V Galeně žil 18. prezident USA Ulysses S. Grant než se stal prezidentem, a zřejmě proto se městečko o zhruba 3.500 obyvatelích dočkalo statutu vyhledávaného víkendového a prázdninového cíle. Hlavní ulice - a to se mi na Američanech líbí, že si nevymýšlejí a pojmenovávají své hlavní ulice Main Street, čili Hlavní, případně Broadway, čili Široká - je obsypaná krámky se "starožitnostmi"a ručními výrobky, galeriemi a restauracemi. Městem protéká řeka a vede tudy samozřejmě železnice, po které starý Grant odjel s rodinou prezidentovat do Washingtonu. Cesta ze Chicaga sem vede malebnou vlnitou krajinou připomínající střední Evropu. Míjela jsem jedno kukuřičné pole za druhým, dubové háje a spoustu domů na prodej. Je smutné vidět, jak zemědělství (tady se říká spíš farmářství) už sotva někoho uživí, jak se lidé stěhují za prací do velkých měst, jak se v těch drobnějších zavírají podniky a obchody. Tady je ještě pár fotek z cesty a z Galeny:
Lev na bráně vpravo má hlídání celkem na háku a v kostele na fotce vlevo někdo bydlí, což se mi moc zamlouvalo. V oknech visely vystřihovánky z papíru a při troše nevinného šmírování byly uvnitř vidět poličky s knihami, tropické rostliny a velice nahé sochy.

Přírodní hranice Iowy a Illinois je z velké míry tvořena korytem řeky Mississippi. Pokud tě zajímá, co a kdy se v ní může lovit, čti zde. Hned u břehu jsem viděla malého červeného raka, takže se tu vodní fauně asi daří. Kousek od Galeny je kopec, na kterém se dá v zimě lyžovat. V létě je tu v provozu bobová dráha a okolo ní běhají bobři.

Thunder and lightning

Když jsem jela minulé pondělí večer za Sari a Tempe do města, pršelo a oblohu ozařovalo víc blesků než na módní přehlídce v Paříži. Než jsem odletěla do Států, někdo se zmínil o tom, jak je všechno na středozápadě veliké - pole, mohutné duby, obloha a na ní majestátné mraky. To je pravda a taky blesky, blesky jsou širší a rozvětvenější, než jaké jsem kdy viděla. Někdy to vypadá, že se několik blesků spojilo a ozdobilo celou noční oblohu jako ostnatý náhrdelník.
Byla jsem už v centru, stěrače dirigovaly dešťový koncert forte a přede mnou se tyčila Sears Tower. A přesně ve chvíli, kdy jsem si pomyslila "jestlipak se blesk taky někdy trefí do anténových tykadel tohoto velikána", příroda odpověděla ano. Útlý, ale silný blesk propojil nebe se zemí jeho prostřednictvím, a několik metrů nad stodesátým patrem se rozsypal roj jisker.

Další bouřkový zážitek je z dnešního rána, kdy mě probudila ohlušující rána (Cimrmanologové si prosím povšimnou použití absolutního rýmu) někdy kolem čtvrté hodiny. Blesk doprovázený rachotem hromu musel uhodit do něčeho hodně, ale hodně blízkého. Vzpoměla jsem si na červnový výstup na Roháče v Západních Tatrách přerušený právě takovou bouřkou, ale vzhledem k tomu, že tentokrát nade mnou bděla střecha s hromosvodem, přitáhla jsem si jen deku víc pod bradu a spala dál.

Chicago s Tempe a Sari

Víkend ve znamení velkoměstské zábavy. Náhradou za to, že jsem první týden "živořila" bez televizního signálu a pevné telefonní linky, mi bylo nabídnut víkendové ubytování v Presidential Towers v downtownu. Takové 44. patro má pro ty z nás, kteří považují dobrý výhled z oken svého domova za téměř základní životní potřebu, magnetické kouzlo. V pátek jsem šla tančit s přáteli z práce a v sobotu dorazily holky. Naše kosmopolitní thrio přidalo k San Francisku a New Yorku i Chicago. K večeři výtečné sushi na oslavu Tempiných narozenin.

V neděli bylo šílené horko a vzduch tak vlhký, že kdyby se hýbal, tak kolem nás protékal. Procházku městem jsme kombinovaly s chladivými návštěvami obchodů a dlouhým a odpočinkovým obědem.

Večer zpátky ve Westmontu jsme shlédly klasický film The Blues Brothers a radovaly jsme se u scén odehrávajících se v ulicích, kde jsme se pár hodin předtím procházely.

Cikády - koncert jednou za 17 let

Jednou za 17 let se tady okolo ze země vyklubou miliony cikád (Magicicada), které tam dosud spokojeně coby larvy odpočívaly a cucaly kořínkovou šťávu, vyšplhají se na nejbližší strom, svléknou se z kůže a posléze odletí o okres dál. Přitom dělají šílený rámus, jejich opuštěné svršky padají na vyděšené Americké ženy a všeobecně jsou považovány za "okřídelný opruz".

Skladatel a profesor hudby na School of the Art Institute of Chicago Peter Gena se na ně ale zjevně jako asi jeden z mála těšil, protože má plnou stránku nahrávek jejich non-stop koncertů. Pořídil je z kůlny na své zahradě a pokud máš zájem uslyšet to, co tady od začátku svého pobytu denně poslouchám já, pusť si ukázku.

http://www.petergena.com/17yrcicada.html

Mně osobně se líbí, že si to tento XIII. cikádský rod tak pěkně načasoval, abych si to pěkně užila.

The most recent brood to emerge is Brood XIII—the Northern Illinois Brood. After a seventeen-year hiatus, this brood emerged in 2007, in northern Illinois and in parts of Iowa, Wisconsin, Michigan and Indiana.

Blue Chicago

Dávám sem jenom jednu fotku z návštěvy bluesového klubu Blue Chicago minulou sobotu. Hosté byly většinou turisté, ale co by taky člověk chtěl v dnešní době. Stejně se mi tam líbilo a příjemně jsem si i zatancovala.

zase ostružiny

Co ta Pavla v té Americe dělá o víkendech? Chodí sbírat ostružiny! Velké voňavé a šťavnaté, prohřáté od sluníčka, téměř se rozpouštějí na jazyku. Dvě do bandasky, jedna do pusy. Mňam!

Salátový ráj

Můj vnitřní býložravec je u vytržení. Míli jižně po ulici Cass je báječný produce market, kde je k dostaní prakticky všechno, co kdy vyrostlo ze země a urodilo se na stromech a keřích. Ceny jsou tu lidové a kvalita prvotřídní. Hned se jinak nakupuje listová zelenina na saláty! Cilantro, čili koriandr, si tady nemusím kupovat jako exotickou neduživou rostlinku v květníčku a dívat se, jak během dvou týdnů zajde. Běžně a poměrně levně je tu k dostání zelenina, kterou jsem snad nikdy neviděla. Vrtá mi ale hlavou, kdo ji kupuje. Zjišťuji totiž, že i svačinka z obyčejné mrkve, ředkviček, celerových stonků a okurky vyvádí některé místní z jejich "čipso-kolové" rovnováhy. V práci se na mě často dívají s údivem nebo dokonce trochu přes prsty (pokud to jde, při té tloušťce), vrtí hlavou a trousí poznámky typu "to není normální, to musíme změnit..." Překvapuje mě, kolik lidí tu nejí ovoce, o zelenině ani nemluvím!

Na mém krámku je mi ovšem sympatické i to, že tu kromě ovoce a zeleniny prodávají také čerstvé maso a vynikající maďarskou uzenou klobásu!